Aletéa.
Přišla teprve před malou chvilkou. Stejně jako všichni Tkadci věděla od prvního okamžiku své existence, proč byla stvořena. Proud jí předal vše potřebné, Prvotní určil její místo a ona přijala svůj úkol stejně přirozeně, jako řeka přijímá svůj tok. Každý Tkadec dostával svět a možnost vetkat do jeho příběhu nové cesty. Jak po nich budou kráčet jeho obyvatelé, to už nikdy nebylo v jejich moci.
Tentokrát připadla řada na Zemi. Usadila se a nechala svůj pohled bloudit krajinou pod sebou. Nepřicházela na mladý svět čekající na první myšlenku ani na první jiskru života. Pod nánosy času objevovala pozůstatky měst, cest a přístavů, jejichž tvůrci byli dávno pryč. Čím déle se dívala, tím více ji překvapovalo, jak vyspělá tato společenství musela být. Stovky let práce a vědomostí zmizely tak dokonale, že po nich zůstaly jen střípky příběhu, které už nikdo neuměl přečíst.
Napojila se na Proud a nechala kolem sebe proudit vzpomínky a zkušenosti ostatních Tkadců. Nebylo neobvyklé nacházet podobné stopy. Některé civilizace se vydaly cestou, která je přivedla k vlastnímu konci. Jiné dosáhly vrcholu, za nímž už nedokázaly najít nic nového. Když se všechny možnosti vyčerpaly a budoucnost se začala točit v kruzích, Tkadec odešel a svět ponechal svému osudu. Myslí jí na okamžik prolétlo jméno Gomora. Svět, na který ani Tkadci nevzpomínali rádi. Nenechala se jím však zdržet. Minulost měla význam pouze tehdy, pokud dokázala pomoci budoucnosti.
Aletéa zavřela oči a začala tvořit. V myšlenkách pozvedala z prachu malé kolonie, které se postupně spojovaly do větších společenství. Podél řek vyrůstala města, mezi nimi se vinula síť cest a obchodních stezek, zatímco na pobřežích vznikaly první přístavy. Na hladině jednoho z nich zahlédla malou loď mířící k neznámému obzoru. Nešlo o skutečné místo. Zatím jen o možnost čekající na vhodný okamžik. Když byla spokojena, vyslala mezi humanoidy Vracející se. To byl jejich úkol. Přicházeli do světů opakovaně, vždy v jiné době a pod jinou tváří. Nepřikazovali, nevládli ani nerozhodovali. Přinášeli vědomosti, myšlenky a inspiraci, pomáhali zažehnout oheň tam, kde už téměř vyhasínal, a mizeli dříve, než se na ně lidé naučili příliš spoléhat. Aletéa je vedla zpovzdálí a věděla, že osvětlit tuto poněkud zanedbanou část vesmíru bude především jejich práce. Na chvíli odložila své dílo a zasnila se.
Nastal čas přivést bytosti, které měla ráda. Tvořila je s pečlivostí, jakou věnovala jen málokterému dílu. Každému vtiskla jinou povahu, jiné schopnosti i jiný pohled na svět. Jeden měl ztělesňovat odvahu, jiný moudrost, další krásu, touhu po poznání nebo sílu překonávat překážky. Nepotřebovali být dokonalí. Dokonalost bývala nudná a málokdy vedla k zajímavé budoucnosti. Byli to bohové. Nebo jim tak alespoň jednou budou říkat lidé. V proudu budoucnosti zahlédla Afrodité. O kousek dál Dia. Někde za nimi Apollóna a další, kteří zatím odpočívali v tiché etapě svého vzniku. Jejich vědomí dosud spalo, přesto už cítila ozvěny jejich přítomnosti. Ta představa ji těšila. Společně budou stavět říše, které jednou zmizí pod nánosy písku. Budou inspirovat básníky, stavitele i krále. Budou se hádat, soupeřit, vytvářet i bořit. Někdy pomohou a jindy všechno zkomplikují způsobem, který by žádného Tkadce nikdy nenapadl. Právě proto je měla ráda.
Nepřemýšlela nad tím, jestli tento pokus skončí úspěchem. Ve vesmíru existovalo nespočet světů a každý z nich byl jen jednou větou v nekonečném příběhu. Některé věty se povedly více, jiné méně, ale žádná nebyla poslední. Pokud se Země vydá správným směrem, vznikne něco krásného. Pokud ne, přijde časem jiný Tkadec a zkusí to po svém. Aletéa se nad tou myšlenkou pousmála, protože ji nijak netrápila. Seděla mezi oblaky, sledovala rodící se možnosti a nechávala budoucnost pomalu růst před svýma očima. Měla dostatek času. Vlastně měla všechen čas, který kdy mohl existovat, protože hodiny, roky i tisíciletí patřily jen obyvatelům světů. Tkadci neměřili věčnost časem. Měřili ji větami, příběhy, které teprve čekaly na vyprávění.
