Soráč
Já vím, neměla bych. Jenže víte, nedá mi to. Koukáte na mě, jako bych právě přišla z nějakého starého hradu, hřbitova nebo dávno ztraceného příběhu, a někteří z vás si nejspíš představují, že je rok 1757. Tahle představa mě pokaždé pobaví.
Milánkové, píše se rok 5098. Co bylo mezi tím, nebudu rozebírat. Nemá to cenu. Z té doby už dávno nikdo nežije a většina těch, kteří si byli jistí, že budou navždy zapsaní v dějinách, zmizela dřív, než jejich jména stačil pohltit mech.
Aby ale nedošlo k omylu, ne všechno jste pokazili sami. Byla jsem u toho. Víc, než si myslíte. A právě proto vám dlužím omluvu. Ne nějakou velkou a slavnostní. Úplně obyčejnou.
Mohla jsem zabránit tomu, abyste zvolili Norberta.
Mohla. Neudělala jsem to.
Soráč.
Po několika tisících letech získá člověk zvláštní sebejistotu. Začne věřit, že pozná všechny vzorce, všechny slepé uličky a všechny chyby ještě dřív, než se stanou. Jenže jistota je často jen jiná podoba nepozornosti. A Norbert mi to připomněl lépe než kdokoli jiný.
Nejsem žádná svatá. Když něco pokazím, přiznám to. Aspoň se o to snažím. Dělám, co říkám, a říkám, že tohle jsem podcenila.
Není to s vámi jednoduché. Nikde jsem neviděla druh jako ten váš. Procestovala jsem světy, pozorovala civilizace, které dokázaly během jediné generace vyřešit problémy, s nimiž se jiné trápily tisíce let, i bytosti schopné sdílet myšlenky beze slov. A pak jsem se vždycky vrátila k lidem a zjistila, že pořád děláte věci, které nedávají žádný smysl.
A přesto vznikají písně, to mě trvale fascinuje.
Kdysi jeden z vás zpíval o Nestálosti. Jmenoval se Schelinger. Netvrdím, že jsem tu píseň napsala. To by bylo příliš jednoduché a navíc nepravdivé. Autorství patří těm, kterým patří. Jen si někdy říkám, jestli jsem náhodou nestála někde poblíž ve chvíli, kdy se rodila první myšlenka. Jestli jsem neprošla kolem ve správný okamžik, nepošeptala někomu nenápadnou otázku nebo se neusmála na správného člověka ve správný čas. Po takové době už si nejsem jistá ani já.
Čím déle vás pozoruji, tím méně si troufám tvrdit, že vám rozumím. Myslela jsem si, že za těch několik tisíc let pochopím, proč děláte to, co děláte. Místo toho jsem zjistila, že každá odpověď otevře další otázky. A možná právě proto se pořád vracím.
Vidíte tu bránu za mnou? Tu starou kamennou věc zarostlou kořeny a mechem, kterou osvětluje měsíc? Nepostavili ji lidé. Nepostavila jsem ji ani já. Je starší než většina příběhů, které znám, a mladší než některé chyby, které si nesu dodnes.
Když jí projdu, cyklus začne znovu.
Tak tady stojím, napůl v mlze a napůl ve vzpomínkách, a přemýšlím, jestli jsem se od minula naučila dost. Jestli budu tentokrát pozornější. Jestli si všimnu Norberta dřív, než bude pozdě. A jestli konečně pochopím, proč mezi všemi světy, které znám, existuje jen jeden, kam se vracím znovu a znovu, protože přes všechen chaos, který kolem sebe vytváříte, je na vás něco zvláštního. Něco, co neumím pojmenovat. Něco, co ve vesmíru nenacházím nikde jinde. A možná právě ta nepochopitelná směsice pošetilosti, odvahy, tvrdohlavosti a naděje je důvodem, proč nedokážu odejít nadobro.
Tak se držte, lidi. Za chvíli projdu branou a dáme si to znovu…
