Měla deset minut. Nedělala si žádné iluze, ale přesto ji to najednou přinutilo k zamyšlení. Jaké to vlastně je, když se tě někdo dotkne, podívá se ti do očí a třeba tě políbí? Nikdy nic takového nezažila, znala to jen z vyprávění a z obrázků v časopisech, které se jí občas dostaly do ruky. Překvapilo ji, že jí to vlastně není líto. Jen se na chviličku zasnila. Od malička byla voják. Vlastně od malička směřovala, nebo spíš byla směřována k balónům. K disciplíně, rozkazům a povinnostem, které člověka naučí spoustu věcí, jen ne to, jak být obyčejně s někým. Na vteřinu se usmála, když si vzpomněla na všechny ty průběžné tresty za upravenou výstroj, za tetování a za každou další maličkost, kterou se pokoušela připomenout světu i sama sobě, že není součástkou ve stroji. Vždycky z toho byl průšvih a ona šla vždycky proti. Znovu a znovu. Teď měla před sebou úkol, který nebylo možné dokončit a přežít. Byla s tím smířená. Přesto jí v té chvíli hlavou problesklo, že ten pocit chce znát. Že chce vědět, jaké to je přitulit se ke druhému člověku, opřít si o něj hlavu a na chvíli přestat být sama. Ne proto, že by najednou dostala strach ze smrti. Ne proto, že by litovala života, který vedla. Jen jí připadalo zvláštní, že ze všech věcí, které nikdy nepoznala, si teď vybavila právě tuhle. A jak tam tak stála, opřená o trup svého bojového balónu, uvědomila si ještě něco. Pokud na světě existuje někdo, komu by jednou měl patřit ten pohled, ten dotek nebo ten polibek, pak ho ještě nepotkala. Usmála se. „Já si tě najdu.“ Nevěděla, komu ta slova patří. Nevěděla, jestli ten člověk vůbec existuje. Jen věděla, že ho teď nemůže nechat někde ve světě samotného. Pak se otočila a vykročila směrem k bojovému balónu.
